Po mnohá staletí byli umělci nazýváni řemeslníky, což nebylo ani urážkou, ani projevem neúcty, jednalo se nicméně o uznání schopností prosté přídělu výjimečnosti. Krom toho, že jí považovali za přirozenou, nepřekážela tato zdánlivě skličující skutečnost jejím adresátům v tom, aby někteří z nich vytvořili díla, jejichž kvality nelze mít za jiné, než výjimečné. Bylo tomu mnohdy o to méně, oč vyšší umělecké cíle byly splněny. Podobně i hloubka vrypu autorova jména nemusela vždy nutně záviset na hodnotě provedeného, neboť “co” hrálo poněkud významnější roli, než “kdo”.
Je-li současnost vůbec schopna či ochotna se proměnou náhledu na tento problém zabývat, jsou tento zvyk a z něj pramenící zdánlivě prokazatelná nespravedlnost předešlých věků nahlíženy s blahovolnou převahou. Představují totiž pouze příznačné rysy oné, v očích ”postmoderního” člověka jednoznačně temné doby, která vzhledem k "primitivní" úrovni života i smýšlení nemohla logicky chápat význam tvůrčího ducha umění pro jedince i společnost. Jistě též proto bychom v dnešní době jen stěží nalezli mecenáše, který by financoval umění z ryzího entuziasmu, pro přesvědčení o jeho kvalitách, či prostě jen bez vyhlídky na následný hmotný efekt tohoto kroku. Nelze ovšem ignorovat instituce, oficiálně pověřené budováním obrazu tzv.kulturnosti, jejichž přínos spočívá především v podpoře projektů, které z vlastní podstaty žádnou podporu nepotřebují.
Nepochybně kontroverzní postoj doby, ve které duch je mrtvolou, ze které zbyla již jenom kostra a nelze se proto ani domýšlet, jak vypadala obrostlá svaly a kůží. Přesto, spíše však právě proto naplnil pojem "umění" a "umělec" ústa kdekoho, představuje přitom ryze sebestvořivší fenomén, jenž lze chápat jakkoli, nikdy však ve svém původním významu. Tato realita nepředstavuje přirozeně nějaký náhle vzniklý stav, je výsledkem dlouhodobého vývoje povědomí, jehož etiologie spočívá v pýchou stvořené premise, že člověk jest sám sobě cílem a měřítkem. Tento uměle vypracovaný model mohl úspěšně oživnout pouze za předpokladu, že jeho tvůrci odejmou jedinci vše, co jej činí vztažným ke kategoriím, jež ho přesahují. Za iluzi všeobjímající ambice, nazývané svobodou člověka, bylo proto zaplaceno jeho uvězněním do prostoru, jemuž byly odňaty atributy, kterým není schopen vládnout, bylo tedy zapraveno jediným možným platidlem - jeho skutečně svobodným duchem. K dokonalosti mýtu samospasitelství musel být ovšem tento akt proveden způsobem, jenž by zaručil bezbolestný přerod - tedy tak, aby cílová jednotka nepociťovala žádnou ztrátu či prázdné místo v anatomii své osobnosti.
Protože čin byl nahrazen postojem, tvořivý univerzalismus génia bezpohlavním eklekticismem průměru a duch hmotou, bylo a je bezpodmínečně nutné k zachování zdání duchovních kvalit současníka buď nahradit chybějící substanci syntetickým neživým materiálem nebo předstírat, že neexistuje.
Druhá z možností je ve světě umění (ať již ho sám vytváří, je jeho posuzovatelem, kritikem, konzumentem nebo pouhým přihlížejícím) pro individuum, toužící třeba jen v skrytu duše po jakémsi naplnění - lhostejno, zda jakkoli vylhaným či pravdě podobným – vždy více nebo méně diskvalifikujícím momentem. Proto je vyhrazena buď těm, kterým nestojí za to se problémem zabývat nebo pro ty, k jejichž mediálně úspěšnému obrazu jistý modus diskvalifikace patří (samozřejmě nikoli ten, jenž by z nich činil outsidery uměleckého průmyslu) a jejichž oděvem je vždy módní brnění nihilismu, zaručující být spolehlivým šatem všech situací, maje pohotová a vyčerpávající řešení vždy po ruce, neboť nevyžadují odpovědí na nic, jsouce navíc obohaceni lacinou možností holedbat se iluzí dokonalé svobody a tolik celospolečensky vzývané tolerance.
Existuje-li tedy osobní nesouhlas jedince s volbou této možnosti, přiklání se s majestátním pocitem objevitele k první z variant. Jeho “vynález” chybějícího článku je provázen o to větší náruživostí, čím je náhražka pochybnější kvality. Přes zdánlivě méně brutální motivy je tento jev bezpochyby mnohem zhoubnější, než předchozí. Je tomu tak proto, že nihil nemůže být totiž nikdy nějak falešné, neboť neexistuje. Naproti tomu, náhražka je falešná ze samé podstaty, proto její reprodukce znamená zpravidla výstavbu dokonalé pasti pro samého jejího stvořitele. Úspěšné dokončení stavby hermeticky uzavřené kobky je provázeno patologickým pocitem štěstí z vytvoření prostoru vlastního bytí, který však pohádkově tragikomicky představuje nejen nemožnost z něj vyhlédnout ven, ale též ztrátu možnosti z něj uniknout.
Mechanistická struktura těchto myšlenkových stereotypů predikuje poměrně jasně vztah nejen k dílčím atributům uměleckého díla, především však k samé jeho podstatě. Proto jeho degradace v širokém kontextu se stala nevyhnutelnou a lze ji spatřit již v prostým okem viditelné skutečnosti, kdy za umění je považováno prakticky cokoli a o jeho kvalitách rozhoduje vše, jen ne ono samo. Z týchž důvodů se také mohlo stát pouhým obchodním artiklem a předmětem jakýchsi dražeb, kde si jeho slávu osobuje určovat komise příslušně zainteresovaných a odpovídajícím způsobem úslužných pseudokritiků, doplněná pro jistotu představiteli toho nejubožejšího formátu “branže”, eventuálně manažery a úředníky s případně podobnými motivy zájmu. To vše finálně zaštítěno nejvyšší, jakkoli nejtrapnější autoritou současnosti, jíž je plebiscit.
A proto dnes, na rozdíl od minulosti, jsou řemeslníci nazýváni umělci. O to více, oč vzdálenější umění, oč větším strachem z vlastní nicotnosti jsou zneklidňováni a vědomi si instinktivně pomíjivosti své levné slávy, musí být pravidelně nábožně uctíváni a oceňováni na veřejných demonstracích obdivu, které s bezostyšností, jež je jim dovolena jejich zbídačelým publikem, organizují sami pro sebe.
Zatímco tedy tisíce druhořadých řemeslníků, jimž je skromnost a pokora stejně cizí jako invence, sklízí ovace zaplněných sálů, je v tomto komunikačně vyspělém světě skutečnému umění vyhrazeno příšeří izolace jako nechtěnému dítěti. Zákonitý důsledek činnosti, směřující s automatismem sobě vlastním k popření a následné záměně pravého významu a smyslu umění.
Tedy buď pozdraven, současný božský umělče ! Salut, l´artist !
Vladimír Hirsch (2000)
Žádné komentáře:
Okomentovat